Výstava k jubileu
Bylo mi 70 let, tu výstavu jsem si nevymyslela, to mi připravily, domluvily a zařídily moje kamarádky. 70 let bude i mojí další kamarádce, krajkářce, Jitce Egermaierové von Lindern, a protože jsme spolu často jezdívaly po krajkářských festivalech a vystavovaly jsme spolu také několikrát, tak budeme mít tu výstavu spolu.
Navrhovala jsem, aby se výstava jmenovala „70“, protože to byl ten důvod, proč se koná, ale neprošlo to. A tak se výstava nejmenuje, je to prostě „Výstava“ a na plakátku jsou pak naše dvě jména.
Myslela jsem si, že nedám dohromady dost krajek a ten pocit měly i moje kamarádky organizátorky. Vymyslely tady, že vystavíme celou moji činnost – časopisy, knihy, tkaní, malování atd. Navíc jsem si myslela, že mi zbyly jen ty horší krajky, a ty nové že potřebuji mít volné, neb s nimi stále musím jezdit i na jiné krajkářské akce. A tak jsem vymýšlela, jak si je vždycky z výstavy vypůjčím, pak je tam zase dám atd.
Ale je to jinak. Minulý týden jsem začala dávat všechno dohromady. Začala jsem paličkovanou krajkou, posbírala jsem všechny krajky, které mám – ze samého strachu i ty, které již byly dávno odložené. Některé jsem znovu vypnula a natužila, jiné jsem trochu poopravila a dopaličkovala.
A začala jsem si postupně uvědomovat několik věcí:
1. Krajek není vůbec málo, nejen že mi zůstanou dvě kolekce – ta, s kterou budu jezdit po výstavách a festivalech a ta která bude na výstavách stálých – ale dokonce si myslím, že se ani všechny do výstavy nevejdou.
2. Ani ty nejstarší krajky nejsou vůbec špatné, nemusím se stydět ani za ty odložené a jedna z nich nebyla zveřejněna nikdy.
3. Kupodivu jsou někdy odložené neprávem, jsou stále docela dobré. Že by krajky také stárly do krásy?
To mne vedlo k zamyšlení – že bych byla tak moc dobrá a pokaždé se mi všechno povedlo? Tak to určitě ne. Nebo že bych snížila na sebe s pokročilým věkem nároky? To bych zase nerada, nu já nevím. Rozhodně je však dobré, že jsem všechno svoje dílo jistým způsobem musela uspořádat, pocit z toho mám hezký a za to že mne kamarádky k tomuto vlastně donutily, tak za to jim moc děkuju.
