Co říci na vernisáži
Vedla jsem krátkou řeč na vernisáži své výstavy. Bylo to 20. dubna 2016, byla jsem již trochu znavená a na té řeči se to podepsalo. Trochu jsem všem děkovala, že za mne všechno udělali, trochu jsem se zmínila o tom, jaké jsou na výstavě krajky, ale asi více jsem mluvila o tom, jak již odpočívám a nic nedělám. Řekla jsem něco takového, že ležím v gauči, čtu si, hraju pasiáns a i jinak dělám jen to, co se mi líbí. A že je to vlastně hezké období životní, ke kterému jsem se dopracovala po sedmdesáti letech.
Nu je to tak, ale ne docela. Je neděle a od vernisáže uplynuly 4 dny. Já jsem v těchto dnech upaličkovala dvoje náušnice, učila jsem včetně toho, že jsem vymyslela a nakreslila nový vzorník speciálních vychytávek a fint krajkářských, namalovala jsem 16 hedvábných šál a šátků a napařila je.
Ale vlastně je to tedy taková práce, kterou dělám docela ráda.
A malinko jsem uklízela a našla jsem část plakátu z mojí první výstavy. Bylo to v roce 1970, ve Viole. Vystavovaly jsme tam spolu s Lídou Krőhnovou. Tehdy nás vyfotografoval narychlo někdo z Violy, tak jak jsme byly právě oblečené a fotografie visela v zasklené skříňce před výstavní síní. Fotografie, kdy mi je 24, otevřela mnoho vzpomínek. Ale asi musím uveřejnit i fotografii z výstavy současné, tedy o 46 let starší.
Výstava ve Viole byla součástí večerů, několikrát jsme si sedly na představení a mezi svými krajkami poslouchaly poezii. Jedním z krásných večerů byl pan Horníček s čtením ze své knížky Dobře utajené housle.
Nebo že by to bylo něco jiného? Nu vzpomínky se rozbíhají a možná nejsou úplně přesné.
